Zakázaná láska

3. srpna 2018 v 13:59 | Lucka |  Píšu
Zdravím, zlatíčka.

Přicházím s dalším tématem do projektu Writing challenge. Tentokrát se jedná o zamilovaný příběh, který jsem měla za úkol napsat. Já jsem ho dosadila do dob středověku a doufám, že se vám bude líbit. Délkou je trochu náročnější na čas, ale na jeho konci snad nebudete zklamaní.


To ráno bylo zamračené a deštivé, jak k příchodu podzimu patří, ale ona cítila, že ve vzduchu je mnohem víc. Cítila tíhu vlastního smutku a zoufalství. Od chvíle, kdy jí otec oznámil, koho si má vzít, byla jako v mátohách. A když komorná vešla ráno do její komnaty, ani se nesnažila skrývat zarudlé oči a opuchlý nos. Už neplakala, všechny slzy ji přes noc opustily a vsákly se do hedvábného polštáře.

"Výsosti," povzdechla si Selena, když ji uviděla, ale neptala se na důvod jejího zoufalství, už to věděl celý zámek. Jako v mátohách se nechala obléci do krásných šatů v barvě královské modré s živůtkem a jindy hebká krajka ji dnes nepříjemně štípala po celém těle a škrtila. Jenže ona věděla, že i v noční košili by se cítila svázaná.

Jakmile ji komorná oblékla, vyčesala jí vlasy do vysokého drdolu a navlékla jí šperky, byla připravená na setkání se svým nastávajícím. Zadívala se na odraz vysoké a štíhlé dívky s tmavými vlasy, který ji poskytovalo zrcadlo. Byla krásná, ale v obličeji měla prázdný výraz odevzdání. Co jen může dělat? Co ona zmůže proti vůli samotného krále? Její matka zemřela velmi mladá a nebyl nikdo, kdo by otce dokázal obměkčit. Viděl jen vévodovi peníze a blahobyt, nezajímal se o štěstí vlastní dcery.

Hodovní síň byla dnes vyzdobená vskutku královsky. Výrazná květinová vůně ji uhodila do nosu hned po příchodu, kráčela dlouhým sálem a cítila pohledy všech významných dvořanů, kteří se tu dnes sešli, aby oslavili její zásnuby. Ještě měla čas, malou chvíli, ve které uzamkla všechny své pocity, a před otce tak předstoupila s nečitelným výrazem ve tváři. Nesměl nic poznat, ohrozilo by to nejen její život. Posadila se na místo po boku svého otce a tiše seděla. Mohly to být minuty, ale připadaly jí spíš jako dlouhé hodiny. Korzet ji nepříjemně stahoval a dusil, uvnitř křičela a volala o pomoc, ale navenek byla klidná. Seděla rovně, téměř bez hnutí a jen čekala na nevyhnutelné.

Pak se dveře otevřely. Nejprve vešla otcova stráž a jeho věrní, za nimi poté vzácná návštěva. Vévodu poznala hned na první pohled, už ho tu několikrát spatřila a také věděla, co se o něm povídá. Nelítostný muž s tvrdým výrazem ve tváři, kterou zdobila táhlá jizva. Neměl nikoho rád a nikdo neměl rád jeho. Naskočila jí husí kůže, když si představila, že tohle má být její manžel. Přesto však hrdě držela hlavu vztyčenou a pohnula se až ve chvíli, kdy jí sluha předal dar. V dřevěné škatuli se leskl diamantový náhrdelník krásnější než všechny, které měla. Každá žena by ho chtěla, ale ona o šperky nikdy nestála.

"Děkuji, vévodo," odpověděla a svůj hlas téměř nepoznávala. Stálo ji veškerou sílu, aby nezkolabovala. Hlava se jí točila, v uších jí hučel vodopád a nohy měla jako z želé. Slova se ujal její otec a s radostí oznamoval dvořanům, že se rozhodl spojit tyto rody v jeden. Pak se přesunuli ke stolu a všichni se pustili do jídla. Nechala si nandat, ale vlastně ani netušila, co jí. Jen mechanicky žvýkala a zírala do prázdna, štěstí bylo, že s ní konverzaci nikdo nenavázal, protože by nejspíš nebyla schopná dát dohromady větu.

Bloudila očima po velkém sále a v tom spatřila známou postavu. Jejich oči se střetly a srdce jí poskočilo a vynechalo úder. Stál v rohu, neseděl u stolu s ostatními hosty a díval se na ni. Upřený pohled jeho zelených očí ji zahřál daleko více, než by dáma jejího postavení měla dovolit. Byl ztělesněním všeho, co na světě potřebovala. Její slunce, vzduch i voda, její rytíř, jemuž nikdy neměla dát své srdce.

Pozdě večer, kdy všichni na hradě už spali, se tajně vydala na jejich místo. Nebyli domluvení, nemohli spolu mluvit, přesto ale tušila, že tam bude. Táhla ji k němu neviditelná síla. Když opatrně přelezla poslední zídku hradu a dostala se tak k rozpadlé staré věži, kam dnes již nikdo nechodí, zmocnil se jí strach. Co když vůbec nepřijde? Co když nebude mít možnost říci mu, jak moc ho miluje? Už nikdy…

Přesto však za ohybem v nočním šeru spatřila stín. Ještě než stačila zakřičet strachy, už ji držel v náručí a pevně svíral kolem pasu. Dech se jí hned zklidnil, ale srdce tepalo, jako kdyby běžela. Byl tady, vedle ní, vnímala jeho vůni, konejšivý hlas, kterým jí šeptal a než se vůbec stihla vzpamatovat, cítila slzy, které se jí valily po tvářích. A on nepřestával šeptat sladká slůvka lásky, hladil ji po zádech a konejšil ji.

"Život s ním nepřežiji," zamumlala do jeho plátěné košile, kterou postupně smáčely její slzy. "Ví to každá služka, že se k lidem nechová hezky. K ženám prý vůbec. Povídá se, že svou první manželku zavraždil… A co až se dozví, že mu moje srdce nikdy patřit nebude?"

"Zabil bych ho, pokud by ti měl zkřivit jediný vlas," zašeptal, ale jeho hlas byl hrubý, protnutý skutečným příslibem. Ruce měl stažené v pěst a svaly hrozivě napnuté.

"To nemůžeš, mučili by tě, popravili!" zhrozila se při té představě a už teď si byla jistá, že pokud na ni vévoda kdy vztáhne ruku, nikdy nedovolí, aby se to její milý dozvěděl. Představa jeho smrti jí drásala srdce.

"Co jsem bez tebe? Věděli jsme, že spolu nemůžeme být a přesto jsme riskovali. Teď už je ale pozdě na to, abych se tě kdy dokázal vzdát," odvětil a odvrátil hlavu. Ano. Věděli to, že spolu nemohou být a přesto jejich rozdílná postavení ignorovali. Není urozený, ač je jedním z otcových rytířů, o její ruku by se nikdy ucházet nemohl.

"Williame, utečme spolu," zaprosila v zoufalství, i když tušila, jak bláznivý a nereálný nápad by to byl.

"Chytili by nás, mně by zabili a ty bys zažila osud horší než samotnou smrt."

"Život bez tebe je horší než smrt," vzlykla tiše.

"Dnes se musíme vidět naposledy. Musíš zapomenout, že jsem. Že jsme byli my," vyslovil ta slova, jichž se nejvíce bála. "Nikdo nesmí nic poznat, Elisabeth. Závisí na tom tvůj život."

"Závisejí na tom naše životy," opravila ho. "Polib mě ještě jednou, naposledy," zaprosila a on jejímu přání vyhověl. Byly to bolestné polibky, nesly v sobě příslib konce. A přestože věděla, že tenhle okamžik musí nastat, přála si, aby nikdy nenastal.

Další dny byly dlouhé, podzim se velmi rychle ohlásil v plné síle a ona začala stonat. Její pohnuté zdraví mohlo být důsledkem nešťastné mysli, ale alespoň posloužilo jako omluva pro její nepřítomnost. Služebnictvo mělo na starost svatební přípravy a ona se s každým dalším pokrokem těchto příprav cítila hůř a hůř. V jeden z těch dní, kdy jí bylo skutečně špatně už od rána, za ní přišla komorná s děsem vepsaným ve tváři.

"Má paní, musím se vás na něco zeptat," promluvila tiše a rychle. Elisabeth si omyla obličej a osušila ho žínkou a zhluboka se nadechla s nadějí, že tentokrát nebude zvracet.

"Co se děje, Seleno?"

"Má paní, je to otázka nepříjemná… Ale vaše nevolnosti… Kdy jste naposledy krvácela?" Ta slova se jí zařízla do kůže jako nůž a hučela ji v uších ještě nějakou dobu, musela se posadit, aby se neskácela k zemi. V hlavě počítala dny pořád dokola a ve vzduchu visela nevyřčená hrozba.

"Pane bože," zamumlala zděšením, což komorné stačilo jako odpověď.

"Má paní, váš život je v nebezpečí. Pokud se to někdo dozví, nechají vás popravit," šeptala a klečela jí u nohou. Mluvila dál a vymýšlela možnosti, ale Elisabeth se nedokázala na nic soustředit. V hlavě slyšela jen jediné slovo - dítě. Čeká dítě. A to dítě není jejího nastávajícího manžela. Před očima se jí zatmělo a jen díky tomu, že ji Selena zachytila, se nesložila k zemi.

"Musím… Musím s někým mluvit," vykoktala Elisabeth, když přišla k sobě a spatřila Selenu, jak se nad ní sklání a přikládá jí mokrou žínku na čelo. Teď šlo o všechno, ale věděla, že Seleně může věřit, a tak se jí podařilo spojit se s Williamem a domluvit si s ním schůzku, ještě naposledy.

K zadní hradbě téměř celou cestu běžela, zoufale se otáčela na všechny strany a doufala, že ji nikdo nevidí. William už tam čekal. Prakticky se mu zhroutila do náruče, jak na ni tíha událostí dolehla.

"Co se stalo, lásko?" zděsil se při pohledu na ni. "Všichni tvrdí, že stonáš a myslím, že máš horkost."

"Ach, Williame. Co jsme to provedli? Co jen s námi bude? Jsme odsouzeni k smrti, neboť nosím pod srdcem naše dítě," vychrlila na něj mezi vzlyky a cítila, jak zkoprněl. Dokonce by řekla, že na nějakou dobu přestal dýchat a nastalé ticho jí přišlo jako dlouhé hodiny.

"Pak tedy utečeme," promluvil konečně a zadíval se jí zpříma do očí. "Tvůj otec zítra odjíždí s celou družinou a většinou stráží do zimního sídla, kde pořádá lov. Pojede s ním i vévoda a většina šlechticů, lepší příležitost už mít nebudeme."

"Říkal jsi, že je to jistá smrt," připomněla mu jeho vlastní slova.

"Teď už nejde jen o nás, má lásko. Pokud mám zemřít, tak ať. Ale nemůžeš po mně chtít, abych se díval, jak umíráš ty i naše nenarozené dítě, aniž bych něco udělal." Byl rozhodnutý, svaly zatnuté, čelist sepjatou. Díval se na ni milujícím pohledem a ona věděla, že nemají jinou možnost. Musela to alespoň zkusit. Přikývla.

Druhý den byla jako na trní, nemohla jíst ani spát, chodila z místa na místo a od okna k oknu, netrpělivě vyčkávala otcova odjezdu. Vše muselo být tak, jak se domluvili. Do vaku naházela zlaťáky a šperky, včetně vévodova daru, peníze budou potřebovat. Poté zabalila chleba a vodu, netušila, jak dlouho budou muset jet. Seleně poručila, aby jí přešila jedny staré jezdecké šaty, aby byly pohodlnější a snesitelnější pro dlouhou cestu a stejně tak nenápadné. Ač služebné neřekla, na co se chystá, muselo jí to být jasné. Byla jediná, kdo věděl, o co tu ve skutečnosti jde. Jediná osoba, která by ji mohla prozradit a přesto jediná, které věřila, že to neudělá.

Když hrad upadl v noční klid, byla připravená. Tajnou chodbou se dostala do stájí, kde už čekal William s koňmi. Opatrně a tiše přešli k zadní bráně, která byla v tuto dobu nestřežená, jak sama zařídila za úplatek. Teprve tam nasedli na koně a vydali se do neznáma. Neotočila se za zámkem a životem princezny, který nechávala za sebou. Nechtěla tam spatřit vojáky, kteří by si jejich nepřítomnosti mohli všimnout. Cválala vedle Williama, a ač téměř padala únavou po dlouhé jízdě, nepolevila. Už nešlo jen o ni, musela chránit jejich nenarozené dítě.

Podívala se na muže, který cválal po jejím boku, a zjistila, že jí pohled opětuje. Díval se na ní se směsicí lásky a starosti v očích. Dobře věděl, že nemohli zastavit a zpomalit, v tuhle dobu už na hradě všichni vědí, že utekli. Brzy vyhlásí poplach a oni v tu dobu musí být daleko. A tak místo odpočinku po celodenní jízdě za soumraku vyměnili ve vsi koně a znovu se pustili do cesty. Netušili, jak daleko musí jet, aby je minul hněv jejího otce a vévody. Netušili, ale dokud byli spolu, mohli jet až na konec světa.

Pokud jste někdo dočetl až sem, pak doufám, že se Vám příběh líbil. Už jsem skutečně dlouho nic podobného nenapsala a tohle tak nějak vyplynulo samo... Za každý komentář budu moc ráda, ať vím, v čem se mám zlepšit. :)

Vaše Lucka
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Anička Anička | Web | 3. srpna 2018 v 15:45 | Reagovat

Panejo, obdivuji, jak si to dokázala takhle hezky napsat, líbí se mi i slovní obraty jako:

"Teď už nejde jen o nás, má lásko. Pokud mám zemřít, tak ať. Ale nemůžeš po mně chtít, abych se díval, jak umíráš ty i naše nenarozené dítě, aniž bych něco udělal." Byl rozhodnutý, svaly zatnuté, čelist sepjatou. Díval se na ni milujícím pohledem a ona věděla, že nemají jinou možnost. Musela to alespoň zkusit. Přikývla.

Tahle část se mi líbila :D

https://thewaybya.webriter.cz/

2 Snílek Snílek | E-mail | Web | 3. srpna 2018 v 15:58 | Reagovat

Je to kraaaaasné, miluji takové příběhy. :-)

3 Míša Šislerová Míša Šislerová | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 21:48 | Reagovat

Páni, já ani nemám slov. Musím se přiznat, že mě délka článku trochu zastrašila a neměla jsem moc chuť pustit se do čtení, ale nakonec se to četlo samo, to teda jo. Píšeš moc krásně!! Určitě více takovýchto příběhů :)

4 Katka Katka | Web | 4. srpna 2018 v 23:39 | Reagovat

Naozaj krásne napísané. :)

5 Hemitson Hemitson | Web | 5. srpna 2018 v 14:29 | Reagovat

Nehorázně ses mi trefila do vkusu a tvůj příběh jsem si hned na začátku zamilovala. Moc se ti to povedlo!

6 Lucka Lucka | E-mail | Web | 5. srpna 2018 v 15:24 | Reagovat

Moc děkuju, mám radost, že se vám líbilo, i když to bylo delší čtení. :-)

7 Leník Leník | Web | 6. srpna 2018 v 22:10 | Reagovat

To je krásné :)! Úplně jsem se do toho začetla. Jsi hrozně dobrá :)

8 Zuzulet Zuzulet | Web | 8. srpna 2018 v 13:45 | Reagovat

Mám príbehy zo stredoveku a takéto žánre a tento som si prečítala :) Mne osobne sa veľmi páčil

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.