Svatební obavy

4. listopadu 2015 v 12:20 | Lucka |  FF
Jak jsem už dřív někde psala, kdysi jsem hodně psala na web o Stmívání, bylo to v době, kdy se tahle sága rozjela... I když vím, že mnohým jsou tyhle příběhy k smíchu, já jsem se rozhodla ten svůj přidat. Jedná se o fanfiction, takže to podle toho berte. Myslím, že to je jeden zdařilý pokus mé fantazie. Snad se bude líbit.




Vysoké stropy působily dojmem majestátnosti a vznešenosti, když kráčela mezi dřevěnými lavicemi, od kterých se odráželo světlo. Nemohla si pomoct a úzkost v jejím nitru rostla, potřebovala ho vidět. Svého anděla, prince na bílém koni. Toužila po jeho pohlazení, po ledovosti jeho dlaně a kráse jeho úsměvu.

Dokázala si představit každičký detail jeho obličeje a ke každému úsměvu dokázala přiřadit emoci. Nejvíc však milovala ten lehce pokřivený, ve kterém ukáže své rovné bílé zuby, a všem dívkám se podlamují kolena. Nikdy nebyla závistivá, ale byla si jistá, že kdyby místo ní šla k oltáři nějaká jiná dívka, pak by záviděla.

Tonula by v moři smutku a bolesti. Tak proč se najednou cítí tak prázdně? Proč se nedokáže soustředit na svou sestru, která se marně snaží získat její pozornost, aby naposledy vyzkoušela ladnou chůzi. Musela být dokonalá, jak řekla Alice. Ona to věděla, ale nedokázala si to dát dohromady se svou osobou. Nikdy nebyla dokonalá, nezapadala ve škole. Byla vyspělejší než její ostatní vrstevníci a milovala svůj dřívější domov.

Jak se vše mohlo tak změnit a ona si mohla zamilovat deštivé počasí malého městečka ve státě Washington? Nemohla pochopit, že dokázala zapomenout, jak příjemná jí byla sluneční záře i dusno tamějšího prostředí. Když se však v jejím životě objevil on, zapomněla na vše, co by jí připomínalo dřívější domov, a zamilovala se.
Neplánovala lásku, tehdy si myslela, že bude studovat střední školu a potom odjede na vysokou, aby se někým stala. Vlastně si nikdy nebyla přesně jistá, co by chtěla dělat v budoucnu, nedokázala se zařadit do žádné skupiny. A pak se všechno změnilo a ona se má už dnes vdávat za toho nejkrásnějšího upíra na světě.

"Bello, musíš se alespoň na chvíli soustředit," nabádala ji sestra a ona se pokusila odtrhnout pohled od vysokého, kamenného stropu a zadívala se na překrásný oltář před sebou. Chtěla udělat krok vpřed, ale nohy jí zdřevěněly. Už za několik hodin tudy bude procházet a bude mít dlouhé svatební šaty s vlečkou. V rukou ponese pugét z bílých a žlutých růží, které budou ladit s výzdobou kostela. Alice si dala záležet a Esmé jí velmi ráda pomohla navrhnout výzdobu. Umístění květin muselo být vyvážené a všechno dokonalé.

Všechno, až na nevěstu. Bella cítila, jak se jí klepou kolena, a byla ráda, že je zrovna v tento moment zaklesnuta v pevném držení svého otce. Pohlédla na něj s obavami v očích a střetla se s jeho dojatým výrazem. Vypadal tak šťastně, jak ho už dlouho neviděla. Dobře ví, že si nepřál, aby se vdávala tak mladá, ale ona ho neposlechla. Nikdy se do vdávání nehnala, ale pro něj byla ochotná udělat cokoli.

"Bello, čím déle to budeš odkládat, tím déle tady zůstaneme a potom nebude čas na to, abych tě připravila," pohrozila jí Alice a ona se pokusila rozhýbat své ztuhlé tělo. Potřebovala nějak zaměstnat svůj pohled a zadívala se na vysoké, mozaikou vykládané okno, které se tyčilo nad oltářem. Nevěděla, jestli je její pohyb dost ladný, ale dobře věděla, že v tenhle moment už to lepší nebude. Strach a nervozita ji totálně paralyzovaly.

Nestihla si ani všimnout, že došla k oltáři a Charlie ji předal do rukou Rosalie, která hrála ženicha. Posteskla si, že ho nemůže ani na moment spatřit. Alice s Rosalie ji hlídají jako jestřábi a nedovolily, aby ji ženich viděl před svatbou.

"Dobře, to nám musí stačit. Charlie, my si teď Bellu vypůjčíme a uděláme z ní nevěstu," usmála se na jejího otce Alice a už tahala nevěstu za ruku, aby ji dostala do auta, které na ně čekalo před kostelem. Musely si pospíšit, protože spoustu času jim zabrala jen zkouška. Bella nedokázala vnímat, kam přesně jedou, ale všimla si, že vcházejí do hotelu. Všichni se zdáli seznámení se situací a vlídně se usmívali. Kdo by se taky neusmíval na dokonalou Rosalii a rozzářenou Alice.

Jen nevěsta se nedokázala smát, nervózně tikala pohledem po místnostech, kterými procházely, než se dostaly do jejich prostorného apartmá. Pak už šlo všechno tak rychle, že viděla jen rozmazaně, jelikož ji hned za dveřmi vzala Rosalie do náručí a upíří rychlostí ji přenesla do koupelny.

Spíš mechanicky se Bella svlékla a převlékla do připraveného spodního prádla. Jako by se probudila z transu, když uviděla světlounce modré krajkové prádlo. Skládalo se z korzetu, který byl pokryt krajkou a titěrných kalhotek s podvazky. Byla nervóznější o to víc, protože neměla tušení, jak bude zrovna na tohle Edward reagovat. Nikdy na sobě před ním něco takového neměla! Bála se, že nebude vědět, jak se před ním má chovat.

Přesto se oblékla a zabalila do heboučkého, bílého froté županu. Ještě chvíli se rozhodovala, zda má vyjít. Ten krátký moment, kdy byla jen se svými myšlenkami, na ni byl moc. Ruce se jí klepaly jako při zimnici a ona nevěděla, jak zamaskovat strach. Potřebovala alespoň na moment vidět svého milého, musela ho vidět! Možná, že se spletla a svatba vůbec není rozumný nápad. Dokázala by přijít na to, jak Edwarda přesvědčit o jiném kompromisu…

Tohle přeci není dobrý nápad, je příliš mladá. Co si všichni pomyslí? Bála se, že si na ni budou ukazovat jako na zlatokopku nebo dokonce jako na tu, která je těhotná, a proto se musí rychle vdát. Ty vteřiny, než se rozhodla vyjít z úkrytu v koupelně, se jí zdály nekonečné. Chtěla najednou vylézt oknem, utéct někam daleko a schovat se před zraky tolika lidí. Velká svatba, zazoufala si. Měla přistoupit na Edwardův návrh a utéct do Las Vegas. Třeba by nebyla tak neklidná. Neměla by šanci, rozmyslet si to, ale má teď ještě nějakou možnost, jak svatbu zrušit? Nemá a nemůže. Tohle by mu nemohla udělat, zničilo by ho to a to nedovolí.

"Je všechno v pořádku?" zeptala se její budoucí sestra s ustaraným výrazem v očích, který snad nikdy předtím neviděla. Vypadala jako nějaká bohyně, krásnější dívku nikdy předtím neviděla a v jejích očích se vždy odrážela jen ledová krása. Teď se jí však zdálo, že tam vidí i něco jiného. Jakousi lidskost, porozumění…

"Ano, nic se neděje," odpověděla po chvilce roztřeseným hlasem. Posadila se na židli před toaletní stolek s velkým oválným zrcadlem. Zavřela oči a pak už cítila jen ruce svých budoucích sester, které jí tvořily svatební účes. Znovu byla sama se svými myšlenkami, přestože tu v pokoji byly ony, tak nemluvily.

Možná že nějak tušily, jaký boj v sobě dusila. A ona se snažila všemožně vyhrát nad touhou utéct pryč, ale byla silná. Měla strach, že její sestra Alice to vidí, že cítí tu znepokojenost, která z ní sálá. Najednou si nejvíc ze všeho přála, aby tu byl Jasper. Chtěla, aby na ni použil svou sílu a ona by pocítila ten příval klidu. Všemožně se snažila uklidnit třas svých rukou, ale bylo to těžší, než se zdálo. Zaměstnat něčím mysl, bylo však ještě horší, když už nevěděla, co udělat s tichostí v pokoji a strachem ve své mysli, rozhodla se, že bude počítat.

Za zavřenýma očima si představovala čísla, která pak v duchu přeříkávala, a skutečně to fungovalo. Když už byla u čísla 3 251, ucítila příjemnou vůni růží. Chtěla otevřít oči, ale něco jí říkalo, ať ještě chvíli počká. Ta chvíle byla dost dlouhá, ale u čísla 5 958, poznala, že jsou její sestry s prací hotové a účes je doveden k dokonalosti. Někdo jí otočil židli prudkým pohybem, až se jí zamotala hlava i za zavřenýma očima. Rychle je otevřela, ale nedívala se do zrcadla, nýbrž do spokojených tváří svých budoucích švagrových. Chtěla se otočit a podívat na svůj odraz v zrcadle, ale nedovolily jí to.

"Ještě vydrž, už nemáme moc času. Bude devět a v jedenáct musíme být připravené u kostela," upozornila ji Alice a ona opět propadla panice. Další hodinu mrkala, špulila rty, točila se za lepším světlem přesně tak, jak si její sestry přály a vlastně jí ani nezbýval čas na špatné myšlenky, protože jedna z nich pustila rádio, kde hrály jí známé písničky. Poslouchala je a dokonce si je chvíli polohlasně broukala, všechen stres z ní pomalu opadal.

"Už můžu?" ptala se znepokojeně nevěsta. Pociťovala nepohodlnost dlouhého sezení a znovu se jí zmocňovala nervozita, protože rychlé a rytmické písně vystřídaly pomalé ploužáky, při kterých jí stále zbýval čas na přemýšlení. Mnohem raději by poslouchala hip-hop nebo techno, ani jeden z těchto stylů nikdy nemilovala, ale není při nich čas na přemýšlení. Na hloupé myšlenky, které ji znovu nabádají, aby utekla od oltáře. Připadala si přesně jako Julia Roberts ve filmu Nevěsta na útěku.

Vždyť ona si nakonec našla svou lásku a šťastně se vdala, tak proč by nemohla to samé mít i ona? Je si naprosto jistá, že je zamilovaná mnohem víc, než kdy mohla být Julia. Sama sebe se ptala, proč najednou cítí tak ohromnou tíseň a bojí se toho okamžiku, kdy si obleče ty nejkrásnější šaty na světě a řekne mu svou odpověď před oltářem. Jenže, co když nebude vědět, co má odpovědět? Strachem měla už teď sevřené hrdlo a nedokázala si ani představit, jak bude reagovat, když se nedokáže soustředit.

"Teď šaty," zajásala Alice a odtáhla Bellu pryč od zrcadla, do kterého se ani nestačila podívat. Krásná dívka s hnědými vlasy vyčesanými do drdolu, ve kterém měla zapletené květy rozkvetlých žlutých růží, zaúpěla nad svou bezmocností a nechala si stáhnout vyhřátý župánek. Poslední, co chybělo, byl ruměnec, který se jí objevil ve tváři.

"Výborně, teď vypadáš dokonale," pochválila ji Rosalie a Bella si teprve nyní všimla, že má na sobě dokonalé žluté šaty empírového střihu na jedno ramínko, zatímco v dlouhých rozpuštěných vlasech měla připevněnou bílou růži. Volná látka splývala s její útlou postavou a skutečně vypadala překrásně. Alice měla zcela identické šaty, černé vlasy byly rozčepýřené a za uchem měla bílou růži.

Její nízké sebevědomí se propadlo do hlubin oceánu beznaděje, jelikož mezi krásou těch dvou musela vypadat neskutečně obyčejně. Do mysli se jí vkradla myšlenka, že ji Edward nemůže milovat tolik, jako ona miluje jeho. Přeci není možné, aby se zamiloval do obyčejné lidské dívky a chtěl s ní spojit svůj život. Co když ji nechá stát u oltáře? Ne, to by určitě neudělal… Marně se snažila přesvědčit sama sebe, že by to neudělal, ale skutečnost, že ani ona sama si není jistá, zda zvládne říct své ano, jí vůbec nepomáhala.

Následovala pohledem Alice, která přinesla velký bílý vak. Mladičká Bella dobře věděla, co je uvnitř ukryto, ale přesto se neubránila očarovanému výrazu, když opět spatřila ty překrásné šaty. Bella věděla, že musely stát neuvěřitelnou částku a raději se ani neptala na tu sumu. Nějak tušila, že by jí to Alice stejně neřekla. Jen jednou ji slyšela, jak mluví do telefonu ohledně šatů a jediné, co z toho rozhovoru pochytila, byl fakt, že mluvila francouzsky.

"Jsou nádherné," zašeptala a nechala se do šatů obléct. Byly to šaty korzetového typu bez ramínek, vypasované přesně na její postavu. Na korzetu byla našitá jemná francouzská krajka, která se linula kolem prsou, a tento jemný detail kolem dekoltu působil romanticky. Opatrně se dotkla heboučké látky na sukni, která byla skládaná z několika vrstev. Satén byl jemný, že se bála, aby ho jen svým dotekem nějak neponičila. Sukně byla místy spíchnutá žabičkovým stehem, který tvořil nařasení sukně, díky kterému byla bohatá a široká. Vzadu se šaty prodlužovaly ve vlečce.

Pod látkou bílou jako okvětní listy lilie vykukovalo kombinování s šifonem. Nechala se do šatů zašněrovat a ve chvíli, kdy jí Alice přitáhla šaty přímo k tělu, měla pocit, že se už nebude moci nadechnout.

"Alice, nemůžu dýchat!" zaúpěla a ona jí ihned povolila pevné šněrování. Opatrně se pokusila o druhý pokus, který byl už úspěšný. Rosalie přinesla zářivě bílé lodičky, které Belle sedly jako ulité. Byly neuvěřitelně pohodlné a ona měla radost, že si sestra uvědomila, jak špatně by se jí chodilo na vysokém podpatku. Alespoň, že zvolila nižší, který se jí zdál přijatelný.

"Vypadáš dokonale," přiznala obdivně Rosalie. Bella neodpověděla, jen se mlčky přesunula k zrcadlu. Kdyby v tuhle chvíli mluvila, pak by oněměla. Nemohla poznat tu dívku v zrcadle, její pleť byla světlá téměř stejně jako Edwardova a vypadala… Úžasně. Nemohla uvěřit tomu, že si to jen pomyslela, ale opravdu vypadala dokonale. Neuvěřitelně neuvěřitelné!

Zmohla se jen na obdivné vydechnutí a nějak věděla, že to Alice pochopila dobře. Stála jako přikovaná a upírala svůj pohled do zrcadla, ve kterém se marně pokoušela najít tu průměrnou dívku, kterou byla předtím, než vešla do tohoto pokoje. Vcházelo sem ošklivé káčátko a vychází krásná labuť. Ano, teď se mohla trochu přiblížit kráse svého nastávajícího…

"Musíme jít," upozornila ji Rosalie s pohledem přilepeným k hodinám, které se nebezpečně blížily jedenácté. Už věděla, co dělá, když opatrně scházela schody. Všímala si překvapených pohledů zaměstnanců i hostů, které míjely. Stále v ní však dřímala ta hrozná nejistota a trápení. Chce se vdávat?

Nastoupila do auta a dívala se do okolí. Před kostelem jí naskočila husí kůže, přestože jí zima nebyla. Měla kolem ramen bílý kabátek, který ji chránil před chladem. Rozhlížela se kolem a viděla ještě několik opozdilců, kteří se rychle hnali dovnitř. Neušlo jí však, jak se zastavovali a pozorovali její vůz. Byla vděčná za to, že limuzína, ve které sedí, má černá okénka.

Uviděla Charlieho, který přistoupil k autu a otevřel jí dveře, aby mohla vystoupit. Na okamžik zkameněl a zůstal překvapeně zírat na dívku, která se tolik lišila od jeho dcery, kterou viděl ráno. Nabídl jí ruku, aby mohla vystoupit a ona se o to pokusila. Držela se ho pevně a okamžitě se zaklesla do nabízeného rámě, jinak by se určitě neudržela na nohou. Jako po nárazu bleskem se v ní opět rozblikala červená kontrolka, která ji nutila otočit se a zmizet, ale bylo pozdě. Děkovala bohu, že Edward nemůže číst její myšlenky a nepřečte si tak její slabost. Kráčela po schodech nahoru a Alice jí přidržovala vlečku, aby ji neumazala.

Slyšela hlahol tolika lidí, který vycházel z místnosti za zavřenými dveřmi. Litovala, že nemá závoj. Jak má teď schovat svůj strach před Edwardem? A co když ji už teď vidí v mysli někoho z přítomných? Udělalo se jí mdle při pomyšlení na to, jak ho právě zraňuje. Otočila se na Alice, která jí věnovala povzbudivý úsměv a Bella se přinutila k úsměvu. Pokusila se udělat malý krůček kupředu a potěšilo ji, že stále může ovládat své nohy. Rosalie jí podala překrásnou kytici žlutých a bílých růží a ona byla připravená.

"Tak jdeme na to," pronesla s klidem, který ji samotnou překvapil. Stále si nedovedla představit, jestli dokáže najít hlas, aby vyslovila to jedno slůvko, na které bude Edward čekat, ale věřila, že to zvládne. Kvůli němu zvládne všechno! Slyšela Alice, jak zajásala a po chvilce se pomalu otevřely dveře. Naposledy se pousmála na Charlieho a vyhledala svým pohledem lásku svého života.

Stál tam, přímo před oltářem a netajil své překvapení, když spatřil Isabellu. Jakmile se mu zadívala do očí, věděla, že už nedokáže svůj pohled odtrhnout, a ani nechtěla. Stal se středem jejího vesmíru a ona se přistihla, že udělala první jistý krok. Sálem se linula příjemná varhanní hudba, ve které Bella poznávala Wagnerův svatební pochod. Zcela nenuceně se jí na tváři usídlil spokojený úsměv a ona procházela uličkou po boku otce.

Viděla jen Edwarda, který v černém obleku s bílou košilí a světle žlutou kravatou vypadal dokonale. Belle neušlo, že je všechno sladěné s barvami květin. Šla jako v mrákotách a připadala si tak lehce, že mohla téměř létat. Všechny obavy, starosti i nervozitu odnesla láska, která se v ní probudila ve chvíli, kdy spatřila Edwarda. Díval se na ni tím nejněžnějším pohledem a nemohl spustit zrak z její dnešní krásy. Vždy pro něj byla tou nejkrásnější na světě, ale dnes byla ještě dokonalejší.

A když potom z jejích úst zaznělo ono vytoužené ano, byl na vrcholu blaha. Sám nezaváhal ani na vteřinu a jeho souhlas byl podpořený něžným tónem. Usmíval se na lásku svého života a věděl, že je to opravdové a navždy. Jakmile se jejich rty dotkly v polibku, ztratil hlavu. Zcela ho ovládl pocit nezměrné lásky, a kdyby nebylo jeho sestry, která mu ani v tento moment nedala pokoj od svých myšlenek, nedokázal by se odtrhnout od tak krásného polibku.

Všechno nebylo dokonalé, Bella to věděla. Všímala si své neladné chůze, dohadů ohledně odvozu. Další spousty drobností, které se naskytly, zpožděný let na jejich líbánky… Ale bylo jí to jedno, protože pro ni byl tento den dokonalý. Nedokázala si představit krásnější den, protože ode dneška je s Edwardem spojená.

"Miluji vás, paní Cullenová," zašeptal jí do vlasů a ona se propadla do sladké euforie.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Daily-dornan Daily-dornan | 5. listopadu 2015 v 5:12 | Reagovat

Bozinku to je tak úžasný :3 akoda té se to děje pouze v našich myšlenkách :) moc krasne napsané

2 Lucka Lucka | E-mail | Web | 5. listopadu 2015 v 10:02 | Reagovat

[1]: Moc děkuju, snažila jsem se. :)

3 Brige Brige | Web | 14. listopadu 2015 v 21:14 | Reagovat

pardon, že ti to tu tak prolejzám. Málokterý blog mě tak zaujme.

Popravdě, četla jsem kousek Please, let me live a teď tohle a ..smekám klobouk. Máš opravdu skvělý styl psaní a umíš vtáhnout do děje! Moc jsem na stmívání nebyla, ale tohle se mi moc libí - až bych chtěla být na chvíli Bellou :D

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 21:37 | Reagovat

[3]: To se vůbec neomlouvej, však já jsem za to hrozně ráda, že tě můj blog zaujal a že sis dala tu práci si tu něco přečíst. :) Please, let me live se nedá moc posuzovat takhle z části, musím dopřidávat ještě zbytek, ale vzhledem k tomu, že tam vždy najdu něco, co bych poupravila, tak mi to trvá dlouho. :D Ale moc ti děkuju za tvá slova chvály, hrozně mě to těší a jsem ráda, že jsem ti něco ze sebe mohla předat. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za tvoji návštěvu a komentář! :)