Není kouzlo, které by zastavilo smrt

21. listopadu 2015 v 10:20 | Lucka |  Téma týdne
Hned na začátek se chci omluvit, že tenhle článek nebude žádná pohádka, žádná romantika, žádné hloupé plácání (alespoň doufám), ani vzpomínání na dětská léta plná Harryho Pottera, tenhle článek bude o realitě, která není vždy kouzelná. O realitě, která mnohdy bolí a ať už si v duchu řeknete kouzlo tisíckrát, stejně se vám nesplní.


K tomu, abych napsala tenhle článek, jsem se dlouho odhodlávala... Je pro mě těžké psát o beznaději, kterou cítím, protože každá myšlenka, která se tohoto tématu dotýká, bolí jako čert ve spojitosti s minulostí. Dnes chci psát o svém dědečkovi. O muži, který mi nosil rajčata. O muži, se kterým jsem poprvé jela na motorce, který se nejednou obětoval, aby mě odvezl domů... Nevím, jaké vztahy máte se svými příbuznými vy, ale já jsem poměrně emotivní člověk, rodina je pro mě vše. A když teď vidím, jak se ta osoba, kterou jsem měla tolik ráda, vytrácí do míst, kam ji nemohu následovat, bolí to.

Jsou to čtyři roky zpátky, co se nám všem trochu změnil život. Ta změna nebyla pozitivní, nebyla naplněná kouzlem a nepřinesla radost. Rakovina. Jeden by řekl, že v sedmdesáti letech už to děda nezvládne, že jeho tělo už je unavené na to, aby mohlo s nemocí bojovat, ale on to zvládl. Přestože zhubl, přestal aktivně zahradničit a jezdit na motorce, podstoupil chemoterapii a nakonec se mu podařilo po více než roce a spoustě chvil strávených v nemocnici na kontrolách i lůžku zvítězit.


Obdivovala jsem toho muže, který nám dokázal, že se ani smrti nebojí, že se dokázal rakovině prostaty vzepřít a nepovolil. Jenže osud tomu chtěl, že žádná radost nevydrží dlouho. A tak zatímco se děda po roce začal opět vracet do života, rakovina udeřila podruhé. Vrazila se mu do kostí, říkali lékaři. A to v takovém rozsahu, že mu už není pomoci... Povím vám, že sledovat, jak se z muže, který dřív vypadal jako hora, najednou rychlostí blesku stává jen prázdná a scvrklá schránka, je ten nejbolestivější pohled na světě.

Když od doktorů slyšíte, že už mohou jen tišit bolest, a to ani ne v takovém rozsahu, cítíte se na dně. Ale nemůžete se tvářit sklesle a zoufat si, nemůžete se rozbrečet pokaždé, když řekne, že už chce umřít, když slyšíte, jak bolestí vykřikne, když se nemůže postavit na nohy, když ten muž, co vás nosil na rukou, si už nedojde ani na záchod... Když dokonce pod vlivem léků mluví z cesty. Ne, takhle to ve světě nechodí. Nemůžete mu ukázat, že jste na dně sil. Protože pokud nemáte sílu vy, kde ji má brát on?


Omlouvám se, ale mnohé události posledních dní, které s dědou souvisely, mi zanechaly celkem díru na duši. Možná jsem tak nějak doufala, že když se z toho vypíšu, ta tíha zmizí. Nepřipadám si lehčí, když tu průběžně roním slzy do kapesníku. Važte si každého momentu se všemi členy rodiny a přáteli, které v životě máte, protože taková nemoc a jí podobné, si nikdy nevybírají. Neptají se na to, zda s tím člověk počítá nebo ne. A nezmizí jako mávnutím kouzelného proutku, protože prostě nežijeme v pohádce.

"Že jsme byli šťastni, pochopíme, až když se nám stane nějaké neštěstí.
Hodnotu a důležitost zdraví objevíme, až když onemocníme.
My dovedeme buď po štěstí toužit, anebo na něj vzpomínat."

Vaše Lucka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa


Komentáře

1 Anna Anna | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 0:19 | Reagovat

Moc mě to s tvým dědou mrzí, umím si představit, jak ti je, ačkoli u nás prarodiče nemají rakovinu - oni ne...

Každý jednou odejde a je to strašně bolestivý. Nedávno mě opustil prastrýc a bylo hrozné sledovat, jak už v ruce neudrží aní vidličku, natož housle - byl to houslista.

Velice emocionální článek. Držím ti palce ohledně dědy.

2 báři báři | Web | 21. listopadu 2015 v 9:00 | Reagovat

Tíha nezmizí a bude zakořeněná hodně dlouho, to mi věř. Je to šrám, který budeš mít na duši do konce života.
S rakovinou mám na můj vkus až moc zkušeností. Umřel mi na ni děda, ale to mi byly dva měsíce. Když mi mamka jednou vyprávěla, že se na mě děda dvakrát podíval, pochoval mě a pak jsme pochovali jeho, chtělo se mi brečet. Co je ovšem čerstvější zkušenost, se kterou se ani nedá pochlubit... rakem onemocněl bratránek,ke kterému mám hodně blízko. Ve svých 11 letech proležel týdny a týdny na posteli, byl doslova kost a kůže, bez vlasů, řas či obočí. V té době to bylo to nejhorší, co naši rodinu potkalo. Ale po roce boje můžeme říct, že to zvládl, ačkoliv to byla krutá a zákeřná forma sarkomu. Když se do pěti let nevrátí, má částečně vyhráno. Horší ovšem je, že se ten sarkom hrozně rád vrací...

Věřím, že takové téma je těžké, vypovídat se nestačí, ale ne nadarmo se říká, že sdílené štěstí se násobí a sdílená bolest je poloviční bolest. Proto Ti přeju hodně sil do zbývajících dní s dědou. :)
B.

3 Lucka Lucka | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 9:30 | Reagovat

[1]: Moc děkuju a vážím si tvé podpory, zvlášť když píšeš, že jsi to sama v rodině zažila. :-(

[2]: Je hrozné sledovat takovou nemoc u starého člověka, natož u tak mladého jako je tvůj bratránek. Budu držet všechny palce, aby se mu rakovina už nevrátila a doufám, že bude v pořádku, protože má celý život před sebou. Máš pravdu, nestačí to, ale je to pro mě první krok k tomu, abych se z toho nezbláznila...

4 STITCHES. STITCHES. | Web | 21. listopadu 2015 v 10:39 | Reagovat

Tak tenhle článek mě doopravdy dostal. Po dočtení mám slzy v očích. Tvého dědy je mi neskutečně líto, ale podle tvého článku to musí být neskutečný bojovník! Přeju ti hodně sil, protože to budeš potřebovat, a ne jen ty, ale i tvá celá rodina.

Já už od malička vyrůstám s babičkou a dědou. Nejvíc na světě je miluju. Položila bych za ně klidně i svůj život. Mamka se na mě vykašlala, má svou rodinu a já do ní už nepatřím, a otce neznám.
Takže si plně dokážu představit jak ti nejspíš musí být. Je to jizva na srdci, která už bohužel nikdy nezmizí. Není to jako když se řízneš nožem, protože ta malá rána se zachvíli zahojí a ani si nevzpomeneš, že se ti to někdy stalo. Tohle je jizva na duši, která se nedá vyléčit. A myslím si, že je fajn, že jsi to sem napsala. Sice to ničemu nepomůže, ale vypsat se ze svých pocitů a vypustit to všechno ven je dobrý pocit.

Drž se!

5 Lucka Lucka | E-mail | Web | 21. listopadu 2015 v 10:49 | Reagovat

[4]: Moc děkuji za milá slova a podporu. Podle toho, co píšeš, chápu tvůj pohled na věc a jsem za to ráda, někdy si v tomhle světě totiž připadám, že pro spoustu lidí nejsou příbuzní důležití, že pro ně rodina nic není, pro mě je naopak vším...

6 HockeyGirl HockeyGirl | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 18:20 | Reagovat

To je smutné a mrzí mě to :( V mojí rodině umřel strejda na nádor v mozku a taky se i moje babička bojí, aby to taky neměla.

7 Lucka Lucka | E-mail | Web | 22. listopadu 2015 v 19:07 | Reagovat

[6]: Tak snad to u tvé babičky bude v pořádku, děkuju.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za tvoji návštěvu a komentář! :)