C jako citát

11. listopadu 2015 v 16:49 | Lucka |  Abeceda

Musím říct, že vymyslet, o čem napíšu článek na téma písmenko C, mi dalo celkem dost práce a nakonec nápad vlastně přišel sám od sebe. Nedávno jsem někde na facebooku viděla obrázkový citát, který můžete vidět výše... Musím říct, že jsem se u něj pousmála a šla dál, ale dnes ráno, když jsem jela do školy, jsem se nad tím víc zamyslela...


Popravdě, asi to zná každý, kdo jezdí autobusem či vlakem. Většinou se každý z nás snaží co nejrychleji nastoupit, aby si pro sebe zabral místo, jenže nám většinou nestačí jen jedno místo, obvykle si vedle sebe položíme tašku, abychom ukázali, že tady je už plno. Dnes, když jsem jela vlakem, mi tak nějak došlo, že je to vlastně pravda.

Já osobně strašně ráda jezdím v kupé, takže si tam vždycky sednu k okénku, natáhnu nohy před sebe a většinou podřimuju, jenže někdy prostě nespím a pozoruju, kdo ke mně přistoupí. A tak nějak sama cítím, jakou energii vysílám, většinou je to jasné sdělení: "Tady už sedím já!". Jasně, zní to blbě, ale můj prvotní reflex je dívat se děsně zaujatě do krajiny, předstírat spánek a vůbec se tvářit, že mě nic jiného nezajímá. Výsledek? Většinou jdou lidi dál, aniž by mě v mém zaujetí rušili.

Nicméně, nedělám to jen já, stačí se rozhlédnout v nějakém dopravním prostředku kolem sebe a určitě to zpozorujete taky. Vlastně mě až mrazí, jak pravdivý ten citát - co se mě týče - je. Já totiž zbožňuju psy a nebyla bych to já, kdybych alespoň to ahoj kdejakému chlupáčovi, co potkám, neřekla. Nevím, je to prostě reflex. Stejně jako je reflex odvrátit pohled od přistupujících lidí v autobuse.

Asi jsem tímhle článkem nechtěla nikoho poučovat, to ne, spíš jen pobídnout k zamyšlení, v čem asi tkví ono jádro pudla. Je to snad tím, že jsme si zvykli na internetový kontakt přes facebook, icq a já nevím, co ještě dalšího, že nám tolik vadí osobní kontakt? Nebo je to jen můj osobní problém? Ale abych se vrátila k těm citátům, tak mi vlastně došlo, jak moc pravdivé je to, nad čím se jen pousmíváme. A že je možná čas se nad tím zamyslet a příště se v dané situaci zachovat jinak.

Když převládnou emoce, rozum už toho moc nezmůže.

Vaše Lucka

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Navštěvuješ tenhle blog často?

Každý den
Občas
Jsem tu poprvé

Komentáře

1 Anna Anna | E-mail | Web | 11. listopadu 2015 v 17:14 | Reagovat

Mám to naprosto stejně - když se vracím z kreslení, tak mám na výběr dvě možnosti dopravy - metro nebo vlak. Ráda volím vlak a vždy, když je prázdné kupé, tak se zaraduji a pomyslím si: ,,Ha! To je moje a já ho už nikomu nedám" :)

2 Mariiis_N Mariiis_N | Web | 11. listopadu 2015 v 19:05 | Reagovat

Tohle je parádní nápad na článek. Vážně. Mám to hodně podobně jako ty.

3 Sandra Sandra | Web | 11. listopadu 2015 v 21:17 | Reagovat

tak s tým obrázkom si môžem podať ruky!:D úplne výstižné!:D
ale s článkom máš veru pravdu!:)

4 Lucka Lucka | E-mail | Web | 12. listopadu 2015 v 10:58 | Reagovat

[1]: To naprosto souhlasím, cítím se stejně. :D Ta radost je nepopsatelná... :D Ale na druhou stranu nevím, jestli bych takovou radost měla mít...

[2]: Moc děkuju, vážím si toho. Myslím si, že tohle bude problém spousty lidí, i když si to možná ani tolik neuvědomujeme. :)

[3]: Moc děkuju, právě ten obrázek přesně sedí na to, jak se chovám. :D

5 Karamelka Karamelka | Web | 12. listopadu 2015 v 14:17 | Reagovat

musím se přiznat, že já si batoh dám na klín nebo pod nohy, aby si někdo ke mně mohl sednout :-) ale vím, co tím chceš říci :-) máš pravdu, myslím, že si lidé hlídají svůj osobní prostor :-)

6 Lucka Lucka | E-mail | Web | 12. listopadu 2015 v 15:26 | Reagovat

[5]: Já si taky hodně dávám tašku na klín, ale zároveň prostě doufám, že si ke mně už nikdo nesedne. ´:D Jsem ráda, že jsi mě pochopila, já se někdy strašně těžko vyjadřuju... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za tvoji návštěvu a komentář! :)