Please, let me live 2.

13. srpna 2015 v 9:59 | Lucka |  FF
Zahnala jsem hloupé myšlenky a vrátila jsem se do svého pokoje. Vtiskla jsem spící Renesmé pusu na čelo a ulehla jsem také. Chtělo se mi spát, byla jsem unavená a už teď jsem se začínala bát toho, co se bude zítra dít. Snad všechno proběhne v pořádku



"Nessie, zlatíčko, vstávej," budila jsem svou malou holčičku. Sama jsem vzhůru už hodinu a ještě jsem se nezastavila, jak jsem se snažila všemožně připravit na první den. Dala jsem si práci s přirozeným líčením, rozčesala jsem si své dlouhé hnědé vlasy a nechala jsem je volně splývat přes ramena, a nakonec jsem zvolila džíny a zelený svetr s výstřihem. Nebrala jsem si pod něj tričko, protože ve škole bude teplo. A vzhledem k tomu, že nás Charlie ráno bude vozit s sebou při cestě do práce, budou rána nejen bez zimy, ale i bez starostí.
Konečně otevřela očíčka a rozespale na mě koukala. Pak se jí ale oči rozšířily nadšením a vyskočila z postýlky. Oblékla jsem jí bílé punčocháče a růžovou sukýnku, která byla její oblíbená. Vzala si bílé tričko s obrázkem nějaké květiny a honem jsem jí učesala vlásky. Její bronzové lokny se jí kroutily kolem obličeje a ona se usmívala na všechny strany. Nakonec si přála dva culíčky, které jsem jí ráda učesala.
"Jsi hotová princezna," pošeptala jsem jí a vtiskla pusu na tvář. V pokoji se nijak nezdržovala, raději rychle seběhla dolů ke snídani, kterou jsem jí připravila, a potom už nám nezbyl čas na nic dalšího. Charlie se zdráhal, že nás takhle vyparáděné snad ani nemůže nikam vzít, aby po nás kluci nešíleli a Renesmé mu s nevinností pětileté sdělila, že kluci jsou na nic. Někdy skutečně žasnu nad tím, kam na takové řeči chodí.
"Dobrý den, jmenuji se paní Carsonová, vy musíte být určitě slečna Swanová," pozdravila nás sympatická učitelka v mateřské školce, kam jsme s Renesmé nejdříve zamířily. S úsměvem jsem přikývla a potřásla jí rukou.
"A ty musíš být Renesmé, že?" promluvila na mou maličkou, která směle stála vpředu a usmívala se na celé kolo. V tu chvíli jsem byla asi nejpyšnější matka na celé planetě.
"Dobrý den," pronesla ukázkově a já jsem se prostě musela usmát nad její šikovností. Trémou rozhodně netrpí, což je dobře. Já jsem se kdysi šíleně bála, všeho a všech. Pamatuji si, jak mě vedli do školky. Uplakanou a vystresovanou. Nakonec jsem zjistila, že to tam vůbec není špatné. Renesmé tímhle netrpí, snad nikdy jsem u ní nezpozorovala byť jen náznak stresu či strachu z okolí. Poslala jsem Nessie mezi ostatní děti, abych mohla ještě dořešit pár podrobností ohledně jejího nástupu.
"Váš otec už vše zařídil. Mám dokonce vaše telefonní číslo pro případ, že by se něco dělo, ale Renesmé vypadá jako bezproblémové dítě," usmála se. "Jen bych ještě potřebovala, abyste vyplnila jeden formulář, jelikož vy jste její zákonný zástupce." Hned jsme se odebrali do její kanceláře a během chvilky jsem už stála před školkou. Taťka mě naložil do auta, dnes byl tak hodný, že na mě počkal před školkou, ale další dny už odtud budu chodit pěšky, a vyjeli jsme směrem k mojí nové škole. Byla jsem trochu nervózní, ale spíš z toho, že jsem bez Ness. Aspoň doufám, že ve mě Forks kromě vzpomínek neprobouzí i staré zvyky, které jsem pracně v Phoenixu zapudila! Před školou parkovalo několik aut a většina studentů se teprve chystala dovnitř, takže jsem rozhodně nepřijela pozdě. Rozloučila jsem se s taťkou a klidným krokem jsem vyšla ke škole. Zamířila jsem nejdřív do kanceláře, kde jsem dostala rozvrh a vyplnila poslední nezbytnosti ohledně studia, zdravotního stavu a rodinného stavu.
Rozloučila jsem se s příjemnou sekretářkou a zamířila jsem do učebny, kde jsem dnes měla první přednášku. Vlastně jsem zjistila, že mám jenom čtyři přednášky, což znamená, že bez problémů stihnu vyzvednout Nessie dřív ze školky. Právě po obědě, bude mít určitě radost… A navíc, které dítě rádo nechodí brzo domů?
Vešla jsem do třídy a zapadla jsem do jedné z volných lavic v předních řadách. Nijak jsem se nerozhlížela, ale měla jsem odtud dobrý výhled na příchozí studenty. Snažila jsem se usmívat a být pozitivně naladěná, až jsem tomu nakonec podlehla a cítila jsem se fajn. Téměř okamžitě jsem se seznámila s dívkou jménem Jessica a poznala jsem v ní jistého vůdce. Tam, kde byla ona, byla i spousta dalších lidí. Vlastně mě překvapilo, jak vlídně mě mezi sebe všichni přijali. Spatřila jsem tu i Angelu, na kterou si matně vzpomínám z dětství. Bavily jsme se spolu a hrály si na pískovišti, když jsem byla ještě dítě a taky potom, když jsem jezdila za Charliem na prázdniny. Myslím, že si na to taky vzpomněla, protože se o tom později zmínila. Čas mi utekl hrozně rychle a já jsem najednou mohla jít domů.
"Bello? Nechceš s námi jít do jednoho baru? Je támhle za rohem," zeptala se mě Jessica a já jsem si uvědomila, že mám ještě hodinu čas a proč ho nevyužít na seznámení se s přáteli?
"Půjdu ráda," odpověděla jsem jí a tak jsme společně vyšly. Jess nechala své auto tady na parkovišti, protože by ho prý tam nikdy nezaparkovala. Všechny jsme zapadly do toho baru, který mi ale připomínal mi spíš nějaké bistro. Objednala jsem si horký čaj a holky udělaly to samé.
"Jaké je to ve Phoenixu?" Jessica se ujala hovoru a začala se mě vyptávat na můj bývalý život. Trochu mě to překvapilo, protože jsem ještě nikomu neříkala, odkud jsem přijela. Pak mi ale došlo, že Charlie se určitě zmínil o mém příjezdu.
"Písčité," usmála jsem se na ni. "Ale to slunce mi tu trochu chybí." Vlastně se mi po něm skutečně stýská, tady svítí málokdy. Holky přikyvovaly a divily se, že nejsem moc opálená.
"No, já se nikdy moc neopálím. Záhadná genetika… A jak se žije tady?" Raději jsem změnila téma hovoru, protože jsem moc nechtěla mluvit o sobě a svém životě. Něco mi říká, že oni tady toho o mně už stejně ví mnohem víc, než jak se tváří.
"Tady? No, teď je to už trochu lepší, ale dřív to byla šílená pakárna. Ale zase tu máme docela pěkný kluky," upozornila mě na místní stav kluků a spiklenecky mrkne po Angele. Usmála jsem se, ale v duchu jsem věděla, že teď na žádného stejně nechci ani pomyslet. Zrovna jsem přijela a nechci si motat hlavu někým dalším. Jess si nejspíš myslela, že mě to velmi zaujalo, takže začala mluvit o jisté rodině Cullenů. Kluci od nich jsou prý nejhezčí v okolí, ale všichni až na jednoho jsou zadaní. Také se zmínila o tom, že jejich otec je doktor, což mi připomnělo, abych se zastavila v nemocnici. Musím nás sem s Renesmé přihlásit… Dopila jsem čaj a s těžkým srdcem jsem se s holkama loučila. Ráda bych si s nimi ještě povídala, ale musím vyzvednout Nessie.
"Nechceš zítra ráno vzít do školy?" nabídla se Jessica a já jsem se zarazila. To by asi nebyl dobrý nápad, když ještě povezu do školy svou malou holčičku. Nechci, aby o ní hned všichni věděli... Ne že bych se za ni snad styděla, o tom nemůže být řeč, jsem hrdá na to, že mám dceru, ale dovedu si představit, kam by mě asi zaškatulkovali. Nene, nejdřív musí poznat to, jaká jsem, teprve potom se můžou dozvědět o tom, jaký poklad doma mám.
"Ne, děkuju. Já ještě musím ráno něco zařídit," odvětila jsem a rychle jsem vyběhla z baru, aby na mě nestihla promluvit. Zamířila jsem rovnou ke školce a cestou mi vrtalo hlavou mé chování. Proč jsem vlastně neřekla, že musím dovést dceru do školky? Přestože jsem nechtěla, aby mě zaškatulkovali, nějak jsem si nebyla jistá, jestli by k tomu došlo a najednou jsem nenašla jediný důvod, proč by to neměli vědět. Řeknu jim to zítra, když na to přijde řeč.
"Mami!" uslyšela jsem hlas Nessie a sedla jsem si do dřepu, aby mě mohla obejmout. Hned se posadila na lavičku a převlékala se, zatímco neustále brebentila o tom, co se dneska dělo ve školce. Pochopila jsem, že se jí tam hrozně líbí a musela jsem se smát jejímu nadšení.
Vzápětí ke mně přišla paní Carsonová a ujistila mě, že byla Renesmé nesmírně hodná. Prý si na mě téměř ani nevzpomněla. Ještě jednou se s námi rozloučila a my jsme spokojeně vyšly z budovy školky.
Vlastně to nemáme k domu až tak daleko a jelikož bylo ještě světlo, tak jsem se rozhodla, že Nessie provedu po Forks. Sama jsem si některá místa pamatovala jen matně, takže jsem uvítala procházku. Divila jsem se, že jde vedle mě a ani si nestěžuje, že jí bolí nožičky, jak to dělá obvykle.
"Mami? Taky jsi sem chodila do školky?" vyptávala se celou cestu na podrobnosti z mého dětství. Urovnala jsem jí bílou čepici na hlavě, protože si ji pořád popostrkuje, až má holé čelo i uši. A tady není takové teplo, jako ve Phoenixu.
"Ano, chodila. Ale to už dávno," usmála jsem se na ni a ona mi úsměv vrátila. V tom jejím se blýsklo několik malinkatých zoubků. Vzhledem zcela neškodných, ale já dobře vím, k čemu jsou určeny. Dokážou se změnit v zuby lovce, Ness je silnější než normální děti. Ale je to moje dcera a budu ji bránit třeba před celým světem!
"Mami! Koukej, hřiště," zvolala a už pelášila ke klouzačkám. Měla jsem strach, aby na nich nebylo mokro, ale naštěstí byly všechny dětské atrakce suché. Vlastně se to tu hemžilo dětmi a jejich maminkami. Posadila jsem se na lavičku a pozorovala jsem Renesmé, jak sjíždí po klouzačce a směje se. Hned se spřátelila s několika dětmi a já jsem tu uviděla i některé, které jsem spatřila ve školce.
"Můžu si sednout?" zeptala se mě dívka, která mohla být jen o pár let starší než já. Posunula jsem se a pokynula jsem jí, aby se posadila. Její pleť byla snědá a husté černé vlasy jí přepadaly přes obličej. Nemohla jsem si však nevšimnout několika jizev, které se jí táhly přes půl tváře. Snažila jsem se je nepozorovat a hlídat si Nessie. Přesto jsem si všimla, že z té dívky vyzařuje energie a přátelství.
"Děkuju, odtud mám alespoň výhled na tu svojí ratolest," usmála se. Bylo mi to jasné, protože i já jsem odtud mohla pozorovat Nessie a měla jsem ji téměř na dosah ruky. Jsem starostlivá, vlastně ji možná hlídám až moc, ale nemůžu si pomoct.
"Sedím tu ze stejného důvodu. Jsem Bella," představila jsem se a natáhla jsem k té dívce ruku. Přátelsky mi ji stiskla a potom jí zablesklo v očích poznání.
"Bella? Nejsi náhodou Swanová?" zeptala se a já jsem lehce přikývla. Tady o mně vědí snad všichni... "Jsem Emily," představila a já jsem marně pátrala v mysli, odkud bych ji mohla znát. Když viděla, že tápu a nevím, kam jí zařadit, plácla se do čela.
"Promiň, o tvém příjezdu nám vyprávěl Billy Black. On je…"
"Nejlepší přítel taťky," doplnila jsem a teď už mi bylo jasné, odkud o mně ví. Rozesmála se nad mým pochopením a okřikla malého chlapce, který se zrovna snažil sníst písek. Nemohla jsem si nevšimnout, že ho Renesmé pozoruje a směje se mu. Chytla ho za ruku a táhla ke klouzačkám. Trochu jsem ji napomenula, ale ona mi vrátila jen zářivý úsměv.
"Joshua hrozně rád ochutnává všechno, co vůbec není jedlé," vysvětlila chování svého synka a docela mě tím pobavila. Všimla jsem si, jak je jí podobný. Měl také černé vlasy, ale byly ostříhané na krátko. Jeho pokožka byla také snědá a v úsměvu byla znát nesmělost.
"Renesmé sice nic neochutnává, ale je hrozně panovačná," přiznala jsem a začaly jsme se spolu bavit. Emily mi vysvětlila, že si musela něco zařídit ve městě, ale jinak bydlí v rezervaci La Push se svým manželem Samem a z toho důvodu se ve městě moc nevyskytují. Rezervaci si celkem pamatuju, bylo to jako městečko mezi lesy a už jako dítěti se mi tam moc líbilo. Emily nás pozvala s Nessie na víkend k nim do rezervace a já jsem ráda slíbila, že se zastavíme. Pak už se začalo stmívat - neuvěřitelně brzy - a já jsem popadla Nessie za ruku a rozloučily jsme se s nimi.
"Ještě si zavoláme, ale o víkendu určitě přijeďte," nabádala mě ještě jednou a já jsem slíbila, že se zastavíme. Charlie jistě bude rád, že si zajede za Billym a Henrym. Může jít s nimi rybařit a my se mezitím vyřádíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Navštěvuješ tenhle blog často?

Každý den
Občas
Jsem tu poprvé

Komentáře

1 Zoett Zoett | Web | 14. srpna 2015 v 10:55 | Reagovat

Krásné. Tohle podání mi příjde opravdovějśí.. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za tvoji návštěvu a komentář! :)