Please, let me live 1.

10. srpna 2015 v 13:39 | Lucka |  FF
Přináším Vám kapitolovou fanfiction povídku, kterou jsem převzala z jednoho webu, kde jsem kdysi hodně psala a tuhle mi bylo líto jen tak zahodit, tak ji přidávám i sem...

Dvaadvacetiletá Isabella přijíždí do města Forks za svým otcem, ale nepřijíždí sama. Veze s sebou i svou malou holčičku, Renesmé, kterou nadevše miluje. Doufá, že dokáže zapomenout na kluka, který jí učaroval srdce a potom tak náhle zmizel. Co se stane, když na vysoké škole, kam bude chodit, potká přízrak minulosti? A jak zareaguje Edward, který neměl ani tušení o existenci své dcery? Propadne Bella dokonalému upírovi, nebo si její srdce získá přátelský vlkodlak… Dokáže si Isabella nakonec vybrat své štěstí a budoucího otce své dcery, který jim vytvoří domov? Ale nic není tak, jak se zdá, protože právě ve chvíli, kdy si myslí, že je všechno zase dobré, se něco příšerně zvrtne… Příběh plný hledání štěstí a spokojenosti se před Vámi právě otevírá a osudy postav se teprve začínají psát.


Změna. Potřebuji změnu, to bylo moje rozhodnutí. Nemohla jsem dál zůstávat ve Phoenixu, kde mě neustále pronásledovala minulost. Vím, jak si moje malá holčička oblíbila mou matku, Renée, ale já jsem prostě potřebovala odejít z dosavadního domova.
Když jsem tehdy přišla domů, tváře smáčené slzami, přesto však rozhodný výraz, a řekla jsem jí o tom, že čekám miminko, tak mi nevynadala. Padly jsme si do náruče a plakaly společně. Byl to vlastně úlevný a šťastný pláč, já vím, bylo mi teprve sedmnáct, ale nezaváhala jsem ani na okamžik. Holčičku jsem si nechala a teď si nedovedu představit svůj život bez ní.
Z mých vzpomínek a nostalgie mě vytrhla Renée, která ještě naposledy spolu s Philem pusinkovala malou Renesmé.
"Volej nám, hlavně, až doletíte," nabádala mě, když mi malou vracela do náruče. Renesmé okamžitě schovala roztomilou tvářičku do mého ramene. Objala mě pevně kolem krku a nechala se kolébat.
"Neboj se, mami. Dávej na ni pozor, Phile," poprosila jsem přítele své matky, který je už dlouhou dobu členem naší rodiny. Vždy se k nám choval dobře a díky jeho basebalové kariéře se nám všem vedlo dobře. Renée nechápala, proč se chci najednou odstěhovat do Forks zpět za svým otcem. Je to velmi malé město a žije zde jen málo lidí, ale já sem potřebuji. Můžu se tu schovat před minulostí…
"Ahoj, babi a dědo," loučila se Renesmé svým vysokým hláskem a mávala jim přes moje rameno, dokud jsme nezašly za přepážku, odkud už nebyly vidět. Usadily jsme se do letadla a ještě předtím, než jsme stačily vzlétnout, tak moje beruška usnula. Pohladila jsem jí po bronzových vláskách, které zdědila po otci a poslouchala jsem její klidné oddechování.
I já jsem si zdřímla a probudila jsem se těšně před přistáním na letišti. Několikrát jsem ještě zazívala a opatrně jsem po přistání odepnula bezpečnostní pásy od mé spící dcerky. Vzala jsem ji do náruče a ona se ani neprobudila. Renesmé má skutečně tvrdé spaní, usmála jsem se. Vlastně mám asi nejhodnější holčičku na světě, protože mateřství s ní pro mě nebylo únavné jako pro tolik dalších maminek.
Charlieho jsem poznala hned na první pohled. Téměř vůbec se nezměnil za tu dobu, co jsem ho neviděla. Měl na sobě policejní uniformu a stál mezi prvními čekateli na své příbuzné. Usmála jsem se na něj a okamžitě jsem k němu zamířila. Objal nás obě a já jsem si všimla, jak mu najednou zčervenaly oči rozpaky. Nikdy neprojevoval své city, ale teď bylo skutečně vidět, že je moc šťastný.
"Ahoj, tati," oslovila jsem ho a lípla jsem mu pusu na mírně vrásčitou tvář. Renesmé se mi zakroutila v náručí a otevřela svá hnědá očka. Byla v nich podoba naší rodiny, ty oči byly stejné, jaké má Charlie i já. Několikrát zazívala a pak se na mě překvapeně podívala.
"Zlatíčko, tohle je tvůj dědeček," oznámila jsem jí a Charlie se pro ni ostýchavě natáhl. Často jsem jí vyprávěla o svém otci, takže se chápavě usmála a hned mu skočila do náruče. Byl z toho celkem překvapený, ale nijak to nekomentoval. Došli jsme si pro naše zavazadla a pak už jsme společně mířili k Charlieho policejnímu autu, které čekalo před letištěm.
"Koupil jsem sedačku, abys mohla malou vozit," oznámil mi a slzy mi vstoupily do očí. Abych zakryla své dojetí, hned jsem sedačku využila, přesto mi však neušlo, jak pozorné gesto to od Charlieho bylo. V překladu to mělo znamenat spíš něco jako: Mám vás rád a chci pro vás bezpečí. Připásala jsem Nessie do červené autosedačky, což se jí moc nelíbilo, ale nechala se. Pak jsem nasedla i já a mohli jsme vyjet. V autě jsme nijak moc nemluvili, asi to nebyla hned ta pravá příležitost. Venku se pomalu stmívalo a já jsem byla ráda, že se konečně dostaneme domů.
"Jak se tu máš, tati?" pokusila jsem se navázat konverzaci, když jsme se blížili k domu. Pamatovala jsem si to tu trochu matně, ale na dětství zde provázely mě hezké vzpomínky. Charlie se lehce pousmál.
"Jsem policejní náčelník, takže mám spoustu práce, ale řekl bych, že je to fajn," odpověděl po krátké odmlce. Možná, že by se zeptal i na to, jak se máme my dvě, ale to už jsme byli u domu a nastalo velké stěhování. Charlie popadl naše kufry, zatímco já jsem vzala do náručí Renesmé. Na zem jsem ji pustila až v domě, když jsem jí sundala bundičku a boty.
"Trochu jsem předělal tvůj starý pokoj," upozornil mě taťka, než jsme vstoupili dovnitř. Čekala jsem to, mohl si tam udělat nějaký svůj koutek, ale on mě překvapil.
"Tati, děkuji," zašeptala jsem a vtiskla jsem mu do tváře další pusu. Do očí se mi nahrnuly slzy dojetí, když jsem spatřila dětskou postýlku vedle své postele. Byl tu menší psací stůl, aby se sem vešla další skříň a pokoj byl trochu zvětšený.
Renesmé si všimla, že pláču a začala se dožadovat důvodu. Usmála jsem se na ni a přejela jsem jí prstem po tom malinkatém nosíku, který mi připomínal bambulku. V obličeji měla tak dospělý výraz, že jsem se musela začít smát. A ona se po chvilce rozesmála taky.
"No, nechám vás, abyste si vybalily, a půjdu připravit něco k jídlu," řekl a já jsem se ani nepozastavovala nad tím, že jde vařit. Za tu dobu, co žije sám, se jistě naučil vařit. Posadila jsem Nessie na svou postel a otevřela jsem oba kufry, abych z nich vyskládala věci do přihrádek. Přiletěly jsme na poslední chvíli, a jelikož je zítra pondělí, tak musíme už začít normálně fungovat a taky studovat, jak jsem si vybrala.
Charlie nám tu zařídil vše potřebné, takže je Renesmé přihlášená do školky a já jsem zapsaná na univerzitu, která se ve městečku nachází. Měla jsem štěstí, když jsem v mateřství zvládla střední školu a nechci zanedbat ani vysokou. Jediné štěstí je, že má Charlie spoustu známých, jinak si nejsem jistá, jestli by mě tu nechali pokračovat ve studiu…
Než jsem stačila všechno vybalit, tak se Renesmé dokonale probudila a teprve nyní se pořádně rozkoukala. Pobíhala po místnosti sem a tam a dupala svýma bosýma nožičkama po dřevěné podlaze. Odchytla jsem toho malého andílka a posadila jsem si ji na klín.
"Nessie, musíme si o něčem promluvit," řekla jsem jí a ona na mě upřela své hluboké oči. Zvesela se usmívala a mávala řasičkami jako mrkací panenka.
"Pamatuj si, že nikomu nesmíš ukázat, co umíš," připomněla jsem jí a dobře jsem věděla, že chápe. Několikrát zakývala hlavou na znamení, že rozumí a už se chtěla zase rozeběhnout po pokoji. Nepustila jsem ji a raději jsem ji ještě jednou objala.
"Mami, já mám hlad," řekla a vzápětí se rozesmála. Její smích zněl jako rolničky, tak sladký a zvonivý. Vzala jsem ji do náruče a snesla po schodech dolů, kde Charlie něco kuchtil. Nasála jsem tu vůni a ucítila jsem slepičí polévku. Renesmé se oblizovala až za ušima, když jsme ji posadili ke stolu. Smáli jsme se jako blázni, když měla nudličky z polévky po celém bryndáčku i bradě. Stála si však pevně za tím, že se zvládne nakrmit sama a já jsem ji v tom podporovala.
"Je tvrdohlavá po tobě," usmál se na mě Charlie a nespustil oči z Renesmé. Nemusel to říkat, ale bylo na něm jasně vidět, že je rád, že nás tu má. I já jsem byla ráda, protože mi skutečně chyběl a nechtěla jsem, aby ho Nessie znala jenom z fotek. Je to její dědeček a má právo na to ho znát.
Nestačila jsem se ani divit, když skutečně všechno spořádala a rozpovídala se. Mrmlala o všem a Charlie ji nadšeně poslouchal. Neušlo mi, že si ho Renesmé oblíbila a omotala kolem prstu, a to tu ještě nejsme ani jediný den. Celý večerníček něco drmolila a dokonce, když jsem ji ukládala do postýlky, tak pořád měla co povídat.
"Renesmé, už spinkej. Zítra jdeš do nové školky, takže musíš být vyspalá," zkoušela jsem ji ukolébat, ale ona si pořád mlela svou. Když už jsem si myslela, že neusne, tak mě chytla za ruku a tiše zamumlala dobrou noc. Ještě několikrát zamrkala, ale pak už jsem jen poslouchala její pravidelné oddechování. Zachumlala jsem ji pod peřinku a i já jsem se konečně došla vysprchovat a odlíčit.
Pozorovala jsem svůj výraz v zrcadle a přemítala jsem, jak moc jsem se změnila. Můj výraz získal víc dospělosti. Mé tělo se zaoblilo tak nějak… mateřsky. Když mi bylo sedmnáct, tak jsem si myslela, že je celý život jen o popularitě. Znala jsem spoustu lidí a vymetala spoustu večírků. Pak jsem ale poznala jeho... Vždy dokonalý, krásnější než každý kluk, kterého jsem kdy poznala. Jeho zlaté oči mě upoutaly natolik, že jsem s ním strávila noc. Tu noc, ze které vzešla Renesmé. Bylo to hloupé a dnes už bych to neudělala, ale něco mě k němu přitahovalo jako magnet. Neřekla jsem mu o ní, protože jsem ho nikdy neviděla přes den. Jen v noci v jednom klubu. Pak už tam nikdy nepřišel a já jsem ztratila naději na to, že bych ho mohla ještě spatřit.
Přesto mě pronásledují jeho oči, vidím ho ve snech. Jeho bílá a chladná pokožka, bronzové vlasy a zlaté oči... Ne, nemysli na něj! Přikazovala jsem si to už tolikrát, že příkaz přestal mít platnost. Stále ho vidím, každý den. Renesmé je jeho věrná kopie a mně až příliš pozdě došlo, co je ve skutečnosti zač. Když jsem byla těhotná, tak jsem cítila, že je něco jinak. Je až neuvěřitelné, jak rychle jsem přišla na tu utajovanou pravdu. Upír, byl skutečně upír. Edward byl upír a jediné, co o něm vím, je jeho jméno.
Ulevilo se mi, když se Nessie narodila a jedla lidské jídlo jako já. Časem jsem si všimla, že její pokožka je sluníčku trošku zářivá. Lehoučce se třpytí, ale všimla jsem si toho spíš jen já, protože ji tak pečlivě pozoruji. Je chytřejší než normální dítě. Také rychleji roste a i mé těhotenství bylo zrychlené. Naštěstí to nebylo o tolik, aby to přišlo někomu podezřelé. Nedovedu si představit, co bych dělala, kdyby mi ji chtěli vzít kvůli nějakým testům či laboratornímu výzkumu...!
Zahnala jsem hloupé myšlenky a vrátila jsem se do svého pokoje. Vtiskla jsem spící Renesmé pusu na čelo a ulehla jsem také. Chtělo se mi spát, byla jsem unavená a už teď jsem se začínala bát toho, co se bude zítra dít. Snad všechno proběhne v pořádku…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Čteš rád/a?

Ano
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za tvoji návštěvu a komentář! :)