Od postele k duši

1. srpna 2015 v 13:28 | Lucka |  Téma týdne
Řekla bych, že ze strašidel pod postelí už hrůzu nemám a popravdě si nejsem jistá, jestli jsem někdy měla. Vždycky jsem spíš patřila k těm, co chtěli usínat za tmy a ticha, s lampičkou bych neusnula, ale zase nemůžu říct, že bych nikdy neměla špatný pocit... Nejhorší to pro mě bylo, když jsme se přestěhovali, tehdy mi bylo šest, a i když se mi nový byt líbil, vesnici jsem nesnášela, vadilo mi, že jsem musela nechat za sebou kamarády a že jsem se tak odtrhla od "party", a tehdy jsem pocítila první vliv strachu na svou maličkost.

Pravdou ale je, že si ty strašidla vytváříme sami a postupem času se od postelí a skříní přesouvají do našich duší, kde se zakoření v podobě strachu. Co si budeme nalhávat, kostlivce ve skříni máme všichni a ne každý je rád, když vyjdou na světlo, aby nám znepříjemnili život.

Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry.

Jenže jak s těmi strašidly vlastně naložit? No, nejlepší by bylo je nevytvářet, ale ty nejlepší možnosti nejsou vždy ty nejlehčí. A někdy to zkrátka jinak nejde, i když se strachu bráníme, je to mrška záludná a pořád nás nějak zkouší dostat... Já osobně se v poslední době nejvíc bojím budoucnosti, což je docela ironie, protože jsem nikdy nepatřila k těm, co něco plánují.

Vždycky jsem si říkala, že nevím, co bude zítra, natož za měsíc, tak proč si věci dopředu plánovat, ale poslední dobou, jak se ke mně reálný život tak nějak blíží víc a víc, dostávám pomalu strach. Za rok končím vysokou a představa toho, co bude potom, mi vážně nahání hrůzu. Nehledě na to, že s přítelem jsme čtyři roky a já si vážně uvědomuji, že i když ho miluju, vypadá to, že pro naši neslučitelnost prostě jednou přijde rozchod. Je to hnusný si to přiznat, ale je to tak. Jenže, není snad přiznání si skutečnosti první krok k úspěchu?

A tak trávím dny přemýšlením o tom, co bude, až školu dodělám. Chci jít pokračovat ještě dva roky? - Rodiče by jásali, ale chci to doopravdy já? Už teď mě škola nebaví, takže odpověď zní ne, nechci. Někdy si připadám jako blázen, ale že všeho největší radost by mi udělalo vzít batoh a odjet do ciziny, protloukat se na vlastní pěst, zkusit si, jaké to je a možná se s pláčem vrátit domů, kdo ví. Pokaždé, když se o tom zmíním, naši podotknout, že na mě nikde s otevřenou náručí čekat nikdo nebude. Jasně, nebude, ale nevyplatí se to aspoň zkusit?

No, moje strašidla jsou vážně nepřejícný a vytahují na mě kde co, co mi komplikuje život. Rozhodnutí je sice na mně, ale nepatří mezi ty nejlehčí... A co Vaši kostlivci, mají nad Vámi taky takovou moc?

Vaše Lucka

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Jsi tu poprvé?

Ano
Ne

Komentáře

1 sugarsocks sugarsocks | Web | 1. srpna 2015 v 14:26 | Reagovat

Pod tíhou oblečení mi ještě žádný kostlivec ze skříně nevypadl. Vše jednou musí přijít.

2 Jan Duha Jan Duha | Web | 1. srpna 2015 v 17:33 | Reagovat

Fajn článek :) Taky mám dilema, jestli po Bc. jít ještě na Mgr. na stejný obor, nebo začít studovat něco jiného. Nebo začít makat na plný úvazek... No a vztahy, to bych radši nekomentoval :D Na to téma mám už na svém blogu dva samostatné články ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Děkuji za tvoji návštěvu a komentář! :)