6. semestr - Praxe bez praxe

Včera v 15:59 | Lucka |  Deník vysokoškoláka
Zdravím, zlatíčka!

Já vím, že vždy slibuji, že bude všechno rychlejší, ale jsem od přírody očividně šnek a tak jsem si i s poslední částí mého studia na VŠPJ dala na čas. Ono popravdě není moc o čem psát. Poslední semestr byl ve znamení praxe. Praxe jsou neplacené a vzhledem k tomu, že jsem měla praxi 90km od školy, spoléhala jsem, že bude maximálně telefonická kontrola, tudíž jsem na praxi nechodila. Měla jsem být v cestovní kanceláři, jenže paní pro mě neměla práci, vlastně mě nemohla pustit do systému (to tvrdila ona) a tak jsme se domluvily, že praxe bude na oko. Kdyby někdo volal, tak řekne, že tam jsem a praxi plním, kdyby někdo přišel, tak řekne, že mě zrovna poslala třeba pro drobné a já dorazím, protože nebydlím daleko.

articledesiredesk

Nebudu vám tady tvrdit, jak to pro mě bylo poučné. Byla to vlastně nuda, proflákala jsem svým způsobem celý semestr a nakonec mi po odevzdání zprávy, kterou jsem si celou vymyslela, přilétlo do informačního systému třicet kreditů. Místo praxe jsem tak strávila čas na brigádě a vydělala si alespoň nějaké peníze. Takže pokud chcete studovat na VŠPJ a řešíte praxi, můžete být v klidu, ta projde, i když na ni nechodíte.

A potom začalo přituhovat, přišly státnice. Učila jsem se, nebudu říkat, že ne, ale možná ne dostatečně. Sešly se mi hrozně termíny. Musela jsem den před státnicemi na jedny přijímací zkoušky, den po státnicích jsem měla jet na druhé. Komisi jsem měla snad v nejhorší sestavě, jakou jsem mohla dostat, byla jsem nervózní a šla jsem až pozdě odpoledne, takže nervozita stoupala a stoupala... A když jsem si pak vylovila otázky a sedla si na potítko? Okno. Prostě jsem si připadala jak po ráně palicí, nemohla jsem se soustředit. Vylovila jsem z hlavy pár myšlenek, ruce se mi potily a já se klepala jak ratlík. Když jsem pak začala mluvit, tak mi přeskakoval hlas, motala jsem se do souvětí a už v té chvíli jsem věděla, že to prostě nedopadne. Nedopadlo.

quotesSuperthumbfall

A víte co? Svět se nezbořil. Prostě mi začaly prázdniny jako jindy, chodila jsem na brigádu, nechala jsem si volno celý rok a ke státnicím jsem šla opět v létě. Přes rok jsem si přepracovala všechny státnicové otázky, domluvila jsem se s kamarádem, co šel taky o rok později, že se budeme učit spolu, takže jsme se před státnicemi sešli na víkend a šrotili se jak dva blázni. Zavřela jsem se k babičce na chatu do izolace a učila se tam 14 dní. A když jsem potom přišla ke státnicím, opět jsem byla nervózní, opět jsem se klepala, ale už se mi podařilo si vzpomenout. Někdy mají tyhle věci čas a není nutné panikařit. Nemyslím si, že by mi za ten rok něco uteklo, chodila jsem brigádničit, chodila jsem se bavit, protáhla jsem si o rok mládí, dá se říct.

A ač jsem si myslela, že na další školu už nepůjdu. Podala jsem si přihlášku dál, napsala jsem přijímací zkoušky a jsem na navazujícím magisterském studiu v Praze. Člověk se někdy ani nenaděje a všechno je jinak, než si původně myslel. :-) Tak bych jen ráda řekla, abyste nepanikařili, když se zrovna něco nevede. Ne vždy se prostě daří, ne vždy to tak má být. Někdy je potřeba si na ty dobré věci počkat.

Vaše Lucka
 

Příběhy na dobrou noc

Neděle v 15:59 | Lucka |  Téma týdne
Netuším, kdy jsem to začala dělat. Nemám páru, jak mě to napadlo a proč. Dlouhou dobu jsem si myslela, že to dělám sama a že jsem divná, ale pak jsem četla článek, kde se lidé svěřovali, že tím trpí taky... A najednou jsem v tom nebyla sama, bylo nás víc. A přestalo to být divné.

Snění před samotnými sny.

Patřím k lidem, kterým se sny nezdají. Nebo asi zdají, všem se sny zdají, jak říkají vědci... To jen moje hlava si odmítá sny pamatovat. A když už si zrovna něco pamatuji, většinou to bývá hororová scéna, kde mi padají zuby, jdou po mě zabijáci, všude lezou brouci a kdesi cosi. Hmm, o zubech se mi zdá hodně, víc než bych si sama přála. Ale jinak jsem normální, fakt. Takže vzhledem k tomu, že se mi za běžné situace nic nezdá, sny pro mě nejsou tolik poutavé téma. O čem ale chci mluvit, to je ta chvíle než usnu. Ten moment, kdy položím hlavu na polštář, najdu si správný důlek na spaní, na oči dám masku, aby mě nerušilo světlo pouliční lampy... V ten moment začíná to pravé dobrodružství.

bedheroDream

Ta chvíle, kdy se mi za zavřenými víčky začnou rojit příběhy Tisíce a jedné noci. Příběhy, ve kterých mohu být kýmkoli, mohu být kdekoli, dělat cokoli. Kde kouzla existují. Dobro vítězí nad zlem. Kde jsem silnější a mocnější než jak se ve skutečnosti cítím. Nebo naopak kde jsem obyčejná a přesto tak neobyčejně šťastná, jak bych si kolikrát přála. Je to zvláštní chvíle a nikdy si nepamatuji, ve který moment jsem zrovna usnula. Proto své snění před usnutím mohu každý večer navázat, změnit, zamíchat zas a znovu. Mohu měnit lidské osudy, které se mi nezdají, žonglovat s emocemi, mohu kouzlit...

Je to zvláštní, je mi skoro dvacet čtyři a stejně mě asi nikdy neomrzí si jen tak představit život, který by mohl být třeba jiný, kdyby existovala magie, kdybych se narodila jinak a jinde. Neberte to nikdo tak, že jsem nešťastná, to vůbec ne. Miluji svou rodinu, svého přítele, své přátele a nevyměnila bych je za nic. Jen ten pocit, kdy sníte a najednou je z vás obávaná válečnice nebo klidně princezna a všechno je jiné...

Znáte ten pocit? Pokusili jste se někdy snít před samotným usnutím, představit si scénáře jako z filmů a pohádek? Já ano. A popravdě... Někdy mě těší, že ač jsem dospělá, mám v sobě alespoň v téhle formě část dítěte, jehož fantazie nezná mezí.

Vaše Lucka

Liga spravedlnosti

Pátek v 15:59 | Lucka |  Filmy
Zdravím, zlatíčka. :)

Abych se přiznala, během pobytu v nemocnici a po návratu z ní moje aktivita na blogu výrazně poklesla, což mě mrzí, ale zatím ke mně nedorazila ta správná nálada na psaní. V úvodu bych ráda zmínila, že mám krásný nový design od holek z Designy na objednání, a tímto bych jim chtěla ještě jednou poděkovat, daly si na něm záležet a poslaly mi hned několik návrhů. Ale co tedy dělám celé dny, když nepíšu? Po dlouhé, opravdu dlouhé době, jsem se dala do sledování filmů. A můžu říct, že jsem za posledních pár dní viděla snad víc filmů jak za celý rok. A nebyla bych to já, kdybych nepřinesla nějakou tu recenzi.

justice league, movie, and superman imagePoster undefined Liga spravedlnosti

Liga spravedlnosti
Žánr: Akční/Dobrodružný/Fantasy/Sci-fi
Délka filmu: 120 minut
Režie: Zack Snyder

Poháněný jeho obnovenou vírou v lidstvo a inspirován Supermanovým nesobeckým činem, se Bruce Wayne (Ben Affleck) spojí se svým nově nalezeným spojencem Dianou Prince (Gal Gadot), aby čelili ještě většímu nepříteli. Společně Batman a Wonder Woman pracují na tom, aby rychle našli a dali dohromady tým složený z nadlidí, se kterými by se mohli postavit této nově procitnuté hrozbě. Ale navzdory vytvoření této neslýchané ligy hrdinů - kterou tvoří Batman, Wonder Woman, Aquaman (Jason Momoa), Cyborg (Ray Fisher) a Flash (Ezra Miller) - už je možná příliš pozdě na záchranu planety před útokem katastrofických rozměrů. (JustMeeKatie - CSFD uživatel)

Recenze:
Abych se přiznala, na Ligu spravedlnosti jsem se těšila dlouhou dobu, ale sama netuším, proč jsem se potom na ni nepodívala nebo nezašla do kina, když je to film z roku 2017, zdá se, že mi prostě utekl. Je to klasický celovečerní film studia Warner Bros. Pictures, kde se hrstka hrdinů postaví za záchranu světa, dá dohromady tým, který sice není ideální, ale společně vyniká a jdou do boje. Líbilo se mi, že i jako v ostatních filmech nechyběl humor, byla tu spousta scének, kdy Aquaman nějak rýpal do ostatních a rozvířil tím trošku atmosféru, stejně tak jako když se klučina Flash přiznal před začátkem boje, že vlastně nikdy nebojoval a většinou tak nějak do všech jen strčil...

Já jsem se těšila hlavně na Aquamana, protože ho hraje můj oblíbený herec z první série hry o trůny, ale musím říct, že celkový koncept filmu nebyl špatný. Měla jsem celkem kliku, že před Ligou spravedlnosti jsem shlédla ještě Wonder Woman, na kterou přinesu recenzi také, takže jsem byla celkem v obraze, co se děje v zemi Amazonek, ale i přes to všechno mi něco chybělo. Je to hezká oddechovka, u které člověk nemusí moc přemýšlet a pokud to není moc velký spoiler, tak vám i prozradím, že dobro opět vyhraje nad zlem, a já si už asi od poloviny filmu byla celkem jistá, jak se jim to povede. Jenže ono to tak nějak u filmů jako je Liga spravedlnosti asi vyplývá samo. Dobro vítězí nad zlem.

Co bych filmu vytkla, tak je asi hlavní záporák. Stejně jako jeho hmyzí kumpáni, neměli jsme pořádně vysvětleno, kde se vzali a proč. I když Wonder Woman o tom v jedné scéně mluví, ale stejně mi to přišlo nedostačující ke zjištění, proč zrovna chce zemi, odkud zná Supermana, když přišel až po jeho smrti atd. Zkrátka jsou věci, které by se daly ještě doladit.

Hodnocení:
Na CSFD je hodnocení filmu nějakých 62 %. Není to zlé, ale asi to vcelku odpovídá konceptu. Ono na jednu stranu je skutečně těžké přijít s něčím originálním, když o podobných hrdinech, kteří v každém dílu zachrání svět před různými hrůzami z Vesmíru, vychází tři filmy ročně. Liga spravedlnosti je průměr, neurazí, ale ani přímo nenadchne. S hodnocením souhlasím, je zasloužené. Nicméně pokud máte fantasy rádi, určitě to doporučuji, protože oddechovka pro dlouhé večery nebo dny po operaci jako mám já, je to fajn.

Vaše Lucka
 


S rozumem jsem skončila v bolestech

15. dubna 2018 v 15:59 | Lucka |  Téma týdne
Volba mezi rozumem a citem není jednoduchá. Obvykle je ta tenká hranice hodně provázaná a nás čeká těžké rozhodnutí, jak se zachováme. Já jsem si tuhle hranici vyzkoušela naposledy v úterý. Bylo odpoledne, měla jsem jet s přítelem na kafíčko, ale začaly mě bolet záda a od nich později i břicho. No co, říkala jsem si, to se mi čas od času stává, dám si prášek a bude líp. Uběhly asi dvě hodiny a líp nebylo, kafe jsem zrušila, protože jsem nebyla schopná na něj ani myslet a seděla jsem u nás v pokoji na gauči. Jedno mé já si tiše přálo a šeptalo mi, abych jela k doktorovi, že to vážně není úplně normální bolest a že to jen tak nepřejde. Druhé mé já mi zase našeptávalo, že je přece hloupost otravovat doktora s takovou maličkostí. Popravdě teď dost dobře sama nedokážu rozeznat, co z těch hlasů byl rozum a co cit... Ale zase jít k doktorovi se skutečně většinou odvážím, až když je to akutní, takže klidně cit mi mohl radit, abych se oblékla a jela.

daisy90sbook

Jenže já jsem hlava dubová a radši jsem poslechla rozum, lehla jsem si do postele, požádala bráchu, aby se šel dívat na televizi do obýváku k rodičům a zkoušela jsem bolest zaspat. Brečela jsem, takovou bolest jsem ještě nezažila. V půl deváté večer se na mě přišla podívat mamka, a když viděla, že brečím, řekla mi, ať se obléknu a že jedeme na pohotovost, že to přeci není normální. Tak jsme vyrazily. Poté, co jsem si počkala v čekárně, jsem po nekonečném výslechu a ujišťování, že opravdu nejsem těhotná, byla poslaná na rentgen. Tam se nic neukázalo, tak jsem dostala injekci a poslali mě domů s tím, že ráno si mám přijít pro výsledky moči a krve.

No, bolest sice z větší části přešla, ale záda jsem pořád cítila. Tak si asi dovedete představit to překvapení, když jsem si šla pro výsledky a místo toho jsem skončila hospitalizovaná, abych se téhož odpoledne dozvěděla, že mám ve žlučníku kámen jako "kráva", tak to řekl sám doktor. No a tak než jsem se stačila pořádně nadechnout, hurá pod kudlu. Rozum tentokrát ani nestačil zaprotestovat, srdce se strachem krčilo někde v kalhotách, protože do té doby jsem v nemocnici nikdy neležela. Operace naštěstí dopadla dobře a dneska už jsem doma s lepšími pocity, ale co chci článkem říct...

Rozum i cit potřebujeme nutně, ne vždy je však dobré plně spoléhat pouze na jeden z nich. Já poslechla rozum a zůstala bych doma v bolestech, kdyby mě mamka nedonutila jet na pohotovost. Proto dobře zvažte, co je lepší a jak se cítíte, než se rozhodnete pro jedno či druhé řešení.

Vaše Lucka

Další články


Děkuji za Tvoji návštěvu a komentář!